Jak to vše vůbec začalo?
Můj přítel Jiří Artim měl spousty dovolené a nevěděl si rady, jak s ní naložit. Nakonec se rozhodl přijet ke mně do Brniště na návštěvu a využít ji k poznávání zdejšího kraje. Jedna z těch cest, kterou jsme tehdy podnikli, byl výlet na Hvozd a Luž.
Chtěli jsme se pořádně protáhnout, a tak jsme se rozhodli jít trasu nejméně padesátikilometrovou. Ta nejlepší cesta této délky vedla přes dva pohraniční kopce Luž a Hvozd ležící v Lužických horách. Za časného jitra jsme vyrazili po modré značce přes Jablonné v Podještědí až „Na Šestku“ (název místa podle čísla bývalé hájovny). Cesta k Šestce se nám zdála nekonečně dlouhá. Z rozcestí jsme se pak vydali k hranici a pak hurááá… ale ne emigrovat, ale na Hvozd :o). U hospůdky jsme si dali oraz a vydali se německou stranou po zelené značce do vesničky zvané Hain. Nikdy jsem za celá léta svého dětství nezkusil jít na Luž přes Německo, a tak jsme se vydali přes německé vísky a malebné skály, připomínající nám Český ráj, na Luž. Snad jako vždy, když se člověk ocitne v Německu, začali jsme diskutovat o nádherném stavu silnic a udržovaném okolí. To jsme my Češi, stále nespokojení s tím, co máme doma.
Nádherný zážitek, který byl jak třešnička na dortu našeho výletu, byla návštěva chaty pod Luží (již na české straně). Vyčerpáni a nabaženi krásou zdejších hor jsme se posadili do chaty a objednali si krůtí řízeček s ananasem a zapékaným sýrem. Právě zde, pokud mám paměť dobrou, jsme začali uvažovat o podobné akci, kde jsme chtěli skloubit procházku Lužickými horami a pořádně se přitom protáhnout. Jedno jsme věděli s jistotou: naše lesy jsou prostě nádherné. „Čechy krásné, Čechy mé.“ Domů jsme pak dorazili v pozdním odpoledni unaveni, ale plni zážitků.
Jiří v naší rodině pobyl ještě celý týden, kdy jsme spolu a s dalšími nadšenci podnikli ještě další výlety (na Smrk, Ralsko,… ).
Vše ve mně postupem času uzrávalo, až jsem se rozhodl uspořádat „Lužickou sedmičku“. Cílem pochodu bylo prochodit celý náš kraj křížem krážem a pořádně si to užít. Vrcholy byly vcelku jasné. Všechny dominanty našeho pohraničí: Ralsko, Hvozd, Luž, Jedlová, Klíč, Ortel a symbolický Brnišťský vrch, který není možná tak velký, ale svojí nepřístupností a tím, že je na závěr celé trasy, ukazuje svoji krásu v plném světle (někdy i ve tmě). Jednoduše řečeno, hory se neskládají jen z vrcholů obrů, ale i z malých zarostlých obříků.
Věřím, že jsem trasu zvolil v rámci rozrůstajícího se osidlování pohraničí nejlépe, jak to jen šlo. Snad si zde každý užije do sytosti netknuté přírody, ale i krásné lidové architektury. Pochod má i svůj stálý termín pořádání, který je začátkem školního roku, tedy koncem září. V době, kdy my (všichni amatéři) máme po prázdninách nejvíce sil a elánu :o).
Doufám, že každý, kdo se s námi vydá na putování naším pohraničím, pochopí, co na těchto horách vidíme tak nádherného.
počátky „Lužické sedmičky“ popsal zakladatel pochodu Drsný Luko :o)
Nahrávání ...