15. ročník

20. – 22. září 2013

 start L7 2013

Víkendový úlet

Stojím před malým kostelíkem a přemýšlím, co tu vlastně dělám. Kolem mě pobíhají mraky borců nastrojených v nejlepších hadrech, s hůlkama a báglama nabušenejma jak na třídenní vandr. Koho neodradila předpověď počasí, tak ho nejspíš odradí nadšení těhlech bláznů. Poslední foto, tedy přesněji řečeno „startovní“, a vyrážíme. Raději vypínám mozek a přidávám se k hloučku, který se vydává mým směrem. Snad se dočkám rána.

Myslel jsem si, že chůze mě zaměstná natolik, že nebudu pořád o něčem přemýšlet, to jsem se však mýlil. Pořád mi něco šrotuje hlavou. Vytáhnout svůj tlustej zadek a panděro na takovouhle akci je dost odvážný, už teď mě ale hřeje pocit, že jsem to ještě nevzdal. Stále si opakuju, hlavně se netrhnout od ostatních. To by byl v tý tmě a mlze, která nás obklopuje, konec. Mám sice čelovku, ale vidím jen mlhu a siluetu před sebou. Dvě desítky kilometrů v nohách a teprve první zdolanej kopec. Z vrcholu sice nic kolem nevidíme, ale polejvá mě pot a blaženej pocit, že se stále držím.

Noc utíká rychleji, než jsem čekal, pořád někdo klábosí. Už znám spousty dobrejch značek voblečení do hor a taky vím, s kým mám tu čest šlapat. V podstatě se nemusím bát, když jde se mnou truhlář, zedník, programátor, učitelka a dlaždič. Klidně to můžeme zapíchnout a založit osadu. No nic, alespoň se nebavíme jen o fotbale. Témat je tolik, že se místy přidávám i já a zapomínám na to, že už je to třetí vrchol, kterej jsem si vyškrábal do papíru. Zvláštní, ani bych se nenadál, že normální člověk může takhle probdít noc. Je to úplně něco jinýho, než se sklenkou vína na silvestra, dokonce se necítím tak provinile z promarněnýho času.

S příchodem rána víc cítím nohy, ani ne tak smrad, jako puchýře a desítky svalů. Déšť se stále střídá s mžením, tak jako mlha s mraky, do kterých se ponořujeme na vrcholcích hor. Nedá se zamezit pronikání vody do mých pláťáků, snažím se tedy alespoň udržet konstantní teplotu lázně, v kterých moje chodidla už deset hodin louhuju. S ránem se k nám přidává nová krev v podobě nic netušících suchých bláznů se zalepenejma očima, který si ještě nestihli ráno protřít. Pro nás to alespoň přináší novej ruch. Já sám přecházím do útlumové fáze. Místy podřimuju a jsem rád, že cesta je zařízlá v korytu, ze kterého nemůžu vypadnout. Chvíli klimbám a pak se opět vzpamatovávám. Teplá polívka ve vytopené horské chalupě mě nakopává. Borci vedle mě říkaj, že teď se to jde už jen hlavou, rezerv je prý dost, jen po nich šáhnout. Raději myslím už jen na nejbližší kopec před sebou. Víc si začínám všímat krajiny a drobných detailů kolem. Hlavně se snažím nemyslet na sebe. Na posledním vrcholu se vybírá slunce, no to je pecka. Až teď vidím, kde jsem to všude byl. Teď už „jen“ dojít do kostelíka. JEN, znamená 20 kiláků a to jich je posledních 8 po silnici. Úplný děs pro ty vylouhovaný nohy, který cejtěj i pletený voka na ponožce. Nikdo kolem nic o taxiku neříká, tak mlčím taky a snažím se šlapat. Lépe řečeno pajdat.

Opět nás pohltila tma a kostelík nikde. Hlavně nezastavovat a posunovat se stále dál… Poslední metry už mě táhne jen vidina kuřete, hranolek a chlazenýho pivka. Došel jsem, najedl jsem se, ale do bot se raději nedívám.

Když vidím ty usměvavé tváře a odpočaté borce, přemýšlím, zda bych neměl nahradit ty mejdany a rodinné oslavy za nějakou sportovní aktivitu, aby ze mě nebyl rosol, kterej se bojí podívat do bot. Na začátku jsem nechápal, co mezi těmahle bláznama dělám, ale asi už patřím mezi ně. Příští rok budu muset něco změnit, abych i vnímal, kudy to vlastně jdu. No, je to koukám návyková záležitost, a i když se mi kejvá medaile na krku, nemůžu říct, že příští rok nebude co objevovat. Ať už na svém těle či na tom drsném severu.

Díky všem ymcařům a křesťanům, kteří mi tyhle intenzivní pocity dopřáli!

Šlaper

cílová fotografie pokořitelů L7

cílová fotografie pokořitelů L7

—————————————————————————————————————-