Óda na L7
Vyrazíš v páteční podvečer, s čelovkou v čele,
říkáš si: „Sto kiláků? To půjde směle!“
První kopec zpívá, druhý se směje,
u třetího zjišťuješ, že dech se ti hřeje.
Čtvrtý je krutý jak účet v hospodě,
pátý tě svádí na bludném pochodě.
Na šestém nohy si píšou žádost o milost,
hlava ti říká: „Proč, proboha, ta činnost?“
A sedmý vrchol? Už jen se plazíš,
kamarád v potu ti čokoládu vrazí.
Společná kletba, smích, i tiché modlení,
z dálky je vidět cíl – a srdce šílený.
Že mezi budou ještě tři vrcholky,
to už jsou vlastně sladké bonbónky.
A ty s partou, co šlape i kleje,
najednou zjistíš – i tohle se přejde.
Deset vrcholů za námi,
brzy se potkáme se všemi.
Pak v cíli kuřátko, pivečko a vděk,
že jsme společně zdolali ten lužický trek.
Tragédie v nohách, v duši komedie,
tak chutná sláva – „Lužické elegie.“
Aneb óda na další skvělý ročník.
Daniel Horváth zvaný též Předseda
Nahrávání ...